Přehrávač MP3 (V novém okně)
Aktuální koncerty

My tři a já podruhé! Knížka Vlasty Redla My tři a já se stala hitem a vyšla už ve dvou dotiscích. Od samého počátku byla zamýšlena jako první část trilogie, kdy každý díl ponese stejný název, jen jména autorů se promění. Nyní je na světě druhý svazek, tentokrát z pera Vlastova kolegy-písničkáře Slávka Janouška. Třetí část má rozepsanou Jaroslav Samson Lenk a její vydání je naplánováno na Vánoce až jaro příštího roku.

Daranus uvádí: Nové knihy

My tři a já - Slávek Janoušek Slávek Janoušek
My tři a já

My tři a já... Pro někoho možná povědomý název - stejnojmennou knihu totiž vydal před časem muzikant Vlasta Redl. Druhým dílem trilogie přispěl jeho kolega-písničkář Slávek Janoušek, který své vyprávění opět pojal jako „cestopis po zemích a místech svého života, po vlastním osudu a jistém nerozborném přátelství“, ale tentokrát na jiný způsob.

Ukázka z knihy

Když někdo řekne, že bydlí v Boise, stát Idaho, což je půlmiliónové město, domníváte se, že jen vytočíte číslo a on vás za pár minut vyzvedne v hospodě na rohu. Jenže - půl miliónu lidí v zahradních čtvrtích, to už je nějaká rozloha. Střed města malý, pár vyšších baráků, banky, hotovo. Žádný evropský způsob. Ani dovolat se nešlo. Bylo třeba vytočit i všechna předčíslí jak do cizího státu. Koho by to napadlo. A pak ujedete pětatřicet mil, zhruba padesát kilometrů, poslední část cesty po čím dál strmějších a prašnějších cestách, kde se vzaly tu se vzaly stromy, a pak jsme konečně tam. Na takovém suchém vršku u téměř dokončeného chatičkovitého domu, kde je ráj Samsonova kamaráda Vacka.

Několik měsíců tu nezapršelo. Sucho takové, že odhodit nedopalek, zachrání vás jenom helikoptéra. „Napřed to ovšem zkouší uhasit, což se v létě podařilo, když si děti škrtly sirkou,“ ukazuje majitel kopce na ohořelé stromy.

„A chceš, aby byl déšť?“ zeptal se Vlasta.

„Tady? Tady je sice v zimě pět stop sněhu, ale pak to roztaje, uteče, dole to chytí do přehrady, a až zítra pojedem za světla, uvidíte, že je úplně prázdná. Tady v létě nikdy neprší.“

„V půlce týdne udělám déšť,“ pravil Vlasta a všichni se zasmáli.

O vodu tu však nouze není. Z vodovodu teče minerálka jako ve Varech. Večer jsme končili v jakési verandě z latěk v malém domácím lázeňském bazénu zvaném jackouzy. Seděli jsme po krk ve vřelé vodě, která nám prudkými proudy masírovala záda a nohy, diskutovali a všichni se občas posunuli dokola. Napoprvé jsme to přehnali. Druhý den jsem měl při chůzi zejména ze schodů problémy jako kdysi vždycky po první hodině tělocviku v září, všechno mě bolelo, jak jsem byl naklepaný. Ale bylo to tak příjemné, že jsme si z toho po všechny dny tady udělali pravidelný večerní rituál.

Stojíce s Vlastou za chalupou a opět pozorujíce žhnoucí nebe plné hvězd, poslouchali jsme kvílení cikád a to, jak vyprahlá země syčivě saje, co jsme jí předávali.

„Mám udělat, aby jim tu napršelo?“ zeptal se mě Vlasta.

„Myslím, že jo. Zaprš,“ odpověděl jsem.

Muzikanti všude na světě si jsou schopni rozumět nějak víc. To vznikl takový večírek u mandolinisty Brada, který v oné čtvrti bydlel. Pilo se pivo, vykládalo se a hlavně hrálo. Přezpívali jsme naše největší pecky a jim se to moc líbilo. Ba byli nadšeni.

Pak se jamovalo, místy to byl bluegrass, místy blues, rokenrol, stále jedna skladba, která se jen převlékala do jiných šatů, místy moravská lidovka, irský folklor, jednu chvíli to byla i vážná hudba a přes ragtime se vyústilo do afrorytmů. Všechny přítomné to inspirovalo natolik, že hrál úplně každý, když už nezbyl nástroj, tak bubnovali na to, co měli po ruce. Všichni jenom seděli zaujati hudbou, přiblble se na sebe usmívali a cosi kroužilo kolem nás. Šamani v marjánkovém transu.

Teď to je ono, myslel jsem si. Teď to je ono.

A venku se začal zvedat vítr, protože jsme vydávali strašnou energii, a začalo se blýskat. Náš kamarád Vacek vyprávěl o Vlastovi, že už dva dny nedělá nic jiného, než že se každého vyptává, jestli chce, aby pršelo. Všichni se uchechtli a Brad řekl, že tohle se tu občas stane, že se zatáhne, zahřmí, a nic. Z toho nespadne ani kapka.

„Chcete, aby pršelo?“ zeptal se Vlasta.

„Ale to jo, ale tady prostě v létě neprší. Nikdy.“

Vlasta šel ven.

Našel jsem ho u plotu, stál s rukama proti nebi a vlasy mu vlály ve větru.

„Pojď dovnitř, to je prča, my jsme je naučili Chytil táta sojku, volám na něho.

Vlasta jen zavrtěl hlavou, jako kdyby australským kloboukem odháněl mouchy.

Když jsme odjížděli, spadly první kapky. Vítr honil listí po zahradě, ale Brad stále ještě nevěřil.

Tu noc lilo jako z konve a náš hostitel Vacek se významně zahleděl na Vlastu. Ráno nevěřícně koukal venku do plné cukřenky na rozmočený cukr a utopené vosy v něm. Zem byla slastně pobušená deštěm.

„To je málo,“ řekl Vlasta.

Další noc lilo opět. Ráno Vacek pravil: „Vlasto, zadrž, už dost, tolik vody tu nespadlo několik let, zítra chceme jet na ryby.“

Ryby, to byl náš inzerovaný cíl.

„Dobrá,“ řekl Vlasta hlubokým hlasem, jakým dnes promlouvá z jeviště před přídavkem: „Dobrá.“

A tak zas bylo slunce.

*

Když mi bylo dvanáct let, děda onemocněl. Byli jsme za ním v nemocnici a vypadal v pohodě, říkal, že brzy půjde domů. Zvládl to a přišel, ale zanedlouho tam šel zas. Zaslechl jsem hovor dospělých a vůbec nebyl povzbudivej. Začal jsem se o dědu bát. Ale když přišel domů, zas to byl ten děda s velkejma plánama, co všechno podnikneme. Akorát mě víc přitiskával. Bylo mi to podezřelý, protože jsem si občas všiml nějakejch posunků, jakoby za mýma zádama. A šel tam zas. Pak jsme opět byli na návštěvě a děda se mi ani trochu nelíbil. Byl strašně pohublej a bledej a najednou nesršel. Byl dokonce takovej apatickej. A jednou jsem doma zaslechl větu: „Vezmeme ho domů.“

Docela mě to poděsilo, a když jsem se s ním pak viděl, řekl jsem mu:

„Dědo, já se o tebe bojím.“

A on mě zastavil a úplně vesele pravil: „Neboj, to bude dobrý.“

O prázdninách jsem byl zrovna u vzdálenější tety a lítali jsme s děckama a konečně nás teta sehnala na oběd, zrovna jsem začal jíst, když do kuchyně vstoupila moje máma se sestrou, tetou Věrou, obě v černým, a byly evidentně ubrečený. A já jsem hned věděl, co se stalo, a začal bulit a pak vyletěl do lesa a řval jsem: „Ale tys mi slíbil, že to zvládneš!“

Tehdy jsem poprvé naříkal někam do oblak a stále opakoval: „Proč jsi mě opustil? Proč jsi mě opustil?“

A byl jsem naštvanej, že mě ty dospělí uklidili k tetě, kde to jinak bylo dobrý, ale najednou mi došlo, proč tam jsem. Proč mě nenechali doma? S dědou? Aspoň na tu poslední chvíli?

A vtom jsem si uvědomil, že se zádama opírám vzadu o prkennej dřevník, kde jsme měli křídou namalovanej kříž s terčem na házení nožem, a že mám ruce rozhozený do stran, a došlo mi, že v podobný pozici stejnou větu říkal Ježíš, protože to jsem znal, a to mě spíš zatvrdilo, že jsem musel dodat:

„Proč jsi mě opustil, dědo?“

Pak se chystal pohřeb a děda ležel v otevřený rakvi, víko opřený o stěnu, v zadní tmavé síni bez oken, z ní se chodilo do tý jeho dílny. Nechtěli mě tam pustit, ale já jsem si vyčíhl chvíli, kdy jsem se tam vypravil a nikdo o mně nevěděl. Síň byla vyzdobena černou látkou a květinami a dlouhými svícemi na vysokých svícnech a děda vypadal v tý ležící poloze úplně normálně jak na gauči, když si dával po příchodu z práce na chvilku dvaciáše.

Šel jsem opatrně k němu a naklonil se nad něj a řekl mu: „Dědo, nespi.“ Jako jsem mu říkal tolikrát. A pak jsem mu dal pusu na rty, taky jako tolikrát. Ale hrozně mě to uzemnilo. Ty rty byly tak strašlivě studený, že jsem úplně uskočil. Tuhle ledovou pusu si budu pamatovat celý život.

A nekecám, zdálo se mi, jako kdyby se děda pobaveně usmál a něco za něj řeklo: „Ta byla studená, co?“

Abych si tu ledovatost ověřil a zároveň se rozloučil, pohladil jsem ho po tváři, a to už se mi tak studený nezdálo, a řekl jsem: „Díky, dědo, a třeba se ještě potkáme, chtěl bych.“

A on mi jakýmsi přenosem sdělil: „Tady už je to dál na tobě, tak to zvládni.“

V e-shopu v sekci Obchod/Knihy si lze objednat i zde.

 

Novinka: možnost zakoupit ve formátu MP3 již nedostupná CD.
Album je celek, takže nenabízíme jednotlivé skladby. Vše je zabalené do ZIP archivu, aby to bylo v jednom souboru.
Cena není tak vysoká - 100,- Kč/album.

Zatím jsou dostupná tato alba:

Tancuj a zpívej
Kde domov můj
Rodinné al-bum
Odkud jdeš a kam
Live

EP Cesty 11 - jako bonus za 40,- Kč


Jak nakupovat alba v MP3 najdete v Obchodních podmínkách.

 

Nacházíte se na webu písničkáře Slávka Janouška. Byl otevřen na začátku března 2010, a to poněkud předčasně, protože některé kategorie menu ještě nebyly zcela doplněny (jako např. nedávné rozhovory či fotografie), ale vzhledem k tomu, že stávající web byl již nevyhovující a byl stále napadán hackery, spamery, viry a jinou havětí a ztrácel funkčnost, bylo třeba přikročit ke změně. Veškerý obsah starého webu byl přenesen, takže se lze probírat i bohatým archivem.

Jenže čas plyne a pořád není kdy, takže možná to už ani nikdy nedoplním:)))),

CO ZDE NAJDETE?

  • Tradiční věci - tedy zejména koncerty, ty, které nás čekají, nebo i ty v archivu od roku 2003. Lze v nich hledat i pomocí filtrace konkrétní podrobnosti.
  • Přehledná diskografie spojená se shopem, hudebními ukázkami s návazností na texty.
  • MP3 přehrávač, kde si můžete při prohlížení pustit některé z mých písní. Symbol gramofonu nahoře. Otevře se v novém okně s playlistem.
  • Informace, co se chystá, o dvou festivalech, které pořádá Agentura JAN - Vítání jara v Nížkovicích (vždy první sobotu po prvním jarním dni - 12 ročníků) pak Janouškovo Ústí v turistickém areálu Cakle v Ústí nad Orlicí - Starých Oldřichovicích (2. nebo 3. víkend v srpnu - 26 ročníků).
  • Máte možnost napsat své vzkazy, číst si v textech písní i jiného druhu, přečíst si rozhovory, prohlédnout si fotografie, v menu rovněž najdete kontakty na nás, Info pro pořadatele, kde uvádíme podmínky koncertu či je zde možnost stažení repertoárového listu pro OSA atd.
  • Je tu pro Vás i fultextové vyhledávání - najdete v zápatí webu. Vyhledává rovněž i v příspěvcích knihy vzkazů, diskografii, fotogalerii, textech, článcích.
  • Použít můžete i RSS kanál pro sledování změn na webu. Najdete v zápatí.
  • Zvláštní stránkou uvnitř webu je od ledna 2004 Textová dílna, do které vstoupíte kliknutím na logo v levém sloupci. Ta je zde pro Vás, kdo zkoušíte psát texty nebo zhudebnitelné básně a už se vám nechce dávat je doma do šuplíku a toužíte po nějaké reflexi, recenzi, kritice, po zdokonalení.

Takže přejeme příjemné chvíle zde strávené. Případné připomínky jsou vítány.